Svým snům.

Bojím se o vás, moji snové zlatí,

jak nejdražšímu měl bych s bohem dáti,

v hrob svého štěstí hodit hrstku hlíny

a v sklonu žití začít život jiný.

Bojím se o vás, vy jste květy bílé,

jež mojí lásky vzrostly na mohyle,

dech vůně vaší – to má duše mladá,

a rosa – slza, jež se v oko vkrádá.

Bojím se o vás, plaché holubice,

že nad můj krb se nesletnete více,

že z ruky mé, když půlnoc zemi skryje,

brát nebudete zrnka poesie.

Vy nevíte, jak bojím se té ztráty,

bych měl vám s křídel setříti pel zlatý,

že znaveny z mé duše suchoparu

vy prchly byste k šťastnějšímu jaru.

Kdo vystříbří pak jizbu moji chudou?

Čí úsměvy mne z rána vítat budou?

Kdo ve dny dětství zkolébá mne znova,

když ne váš let a peruť andělova?

Ó zůstaňte juž se mnou život celý!

vy s písní skřivánka, vy s medem včely,

vy s lístky růže, vy s pohádkou dětí,

vy s luny svitem i s olivy snětí!

Ať neskloním víc hlavu k srdci ženy,

ať životem jdu k smrti opuštěný,

ať věnců mojich květy bouře sklátí! –

Jen vy zůstaňte, moji snové zlatí!