SVÝM TRILKŮM.

V skleníku mé duše jste mi vyklíčily,

teplem svého srdce jsem vás hřál,

krůpěje mé krve rosou vaší byly,

každý lístek žhavým leskem plál, –

z ohně nadšení jste barvy svoje pily.

Přišel cizí, jenž vás neznal dřív,

setřel vaši barvu, listy potrhal,

v jinou půdu vsadil, jiné jméno dal,

směle vystavil vás na odiv.

A tu vyškolená, věčně slavná jury,

přísná, spravedlivá zvedla hlas,

– Originál! – řekla, zakroutila kníry...

Pojďte, moje květy, nedám si vás vzít,

stopu svoji vámi značenu chci mít,

pojďte, ať vám barvu vrátím zas!