SVÝM VERŠŮM

Jděte, vy žebráci lásky mé,

vám nikdo neuvěří víc,

a ta, pro kterou psány jste,

odvrátí od vás bledou líc.

Ach, co jsem vás již vypravil

před její drahý obličej

a marná byla vaše pouť,

váš nápěv i váš zvuk a rej.

Nu tedy, já vás necítil,

jste básnickými pouze sny,

kterými plním ze zvyku

své prázdné noci, pusté dny.

Ach, kolikrát jsem řekl již:

„Vy žebráci, již ztichněte!”

A nadarmo přes rtů mých práh

se žebráci zas derete!

Jak bída neodbytná jste,

jež denně žebrá u dveří,

vás paní pustí, vyslyší –

snad usměje se – nevěří!

A nedáno vám ztichnouti,

až jen má smrt vás zaškrtí;

nuž jděte, soucit žebrejte

až do smrti, až do smrti!