Syčák.

Každý má své povolání

na tom světě zlém,

v potu tváří, v namáhání

po chlebu jde svém.

I ten boháč, chudák, zkusí,

peníze když hlídat musí.

Zle, ach zle je všem!

Hyne, hyne řemeslo,

bídy rostou šiky,

proto přisáh’ na heslo,

já jsem: hladit kliky!

K městu chodím ode města,

ku vsi ode vsi,

mou jest v zemi každá cesta,

té mi přou jen psi.

Ti a strážci bezpečnosti

na světě jsou jenom k zlosti,

člověk na ně ksí!

Rozum bůh dal radovi,

nám hůl, na ty psíky,

nohy, prchat drábovi,

ruce, hladit kliky.

Šat můj – darmo povídati,

obuv – marná věc,

nechce mi je vystřídati

krejčí ani švec.

Leč že někdy hastroš v zelí

přebytek svůj se mnou sdělí,

ten má srdce přec.

Za to nejsem dlužen nic,

peníze ni díky:

Lezte, lýtka, z nohavic,

ruce, hlaďte kliky!

Všude vídají mne rádi –

hochu, syč jen, syč! –

malí, velcí, staří, mladí,

ale – když jdu pryč.

Jen když nesu na památku

trojník, krejcar sobě v šátku,

k hospodě to klíč.

Že mne lecjak jmenují,

inu, ctěme zvyky,

vždyť to z lásky věnují,

že jim hladím kliky.

Při hořké pak ve židovně

pánem jsem, tam ráj,

s rovnými tu jednám rovně.

Dědku, Ty nám hraj!

Dozpíváno, dopito-li,

od zdi ku zdi dobatolí

se mé tělo v háj.

Kdys též prosním v příkopu

blahé okamžiky,

porobuju Evropu

ve snu, hladě kliky.

V letě hej! Však hůř by bylo,

v tvář když pálí mráz,

kdyby právo nepokrylo

chranným křídlem nás.

Vítejte, vy kobky milé,

jenom klouče pošetilé

„lapákem“ zve vás.

Kdy však jaro tu a květ,

poroučím se s díky,

touha mne zas žene v svět:

blížním hladit kliky.