Sychrovský park.

Teď smutný je a pustý k nepoznání.

Sklenníky srovnány jsou se zemí,

i ptákům, zdá se, zpívat se tu brání

a ptáci odlétnou či oněmí.

A na všem leží ustrnulost němá

a z minulosti těžké otázky,

ty květy, k nimž tu nikdo lásky nemá,

hle mrou, jak hyne srdce bez lásky.

Pěšiny zpustlé zarůstají travou,

vše jiné je, co přišel nový pán.

Nač třeba květin? Zvůlí nedočkavou

i bassin je už hlinou zasypán.

Víc po všem, co tu bylo, stopy není,

teď prázdna je ta celá zahrada,

zloupena všeho v žalném zpustošení

ve zkázu náhlou bídně upadá.

U dveří parku stojím, dál se nesmí...

jen mříží hledím v park ten zakletý,

v ta všecka místa z dětství drahá, kde’s mi,

že ráda máš mne, řekla před lety.

To bylo dávno, – vzpomínáš si na to?

Pln důvěry jsem ještě byl a mlád

a v srdci bylo krásně tak a svato –

ó mladých dnů těch škoda nastokrát!

Ó krátké štěstí, smutku léta dlouhá!

Ó mladí snové větrem rozvátí!

Teď v srdci zbyla jen ta marná touha,

stesk marný po tom, co se nevrátí!

A teď když myslím na svůj život celý,

tak připadá mi jak ta zahrada,

jak zahrada, z níž ptáci uletěli,

kde bez lásky květ každý uvadá...

Já stojím tady u zamčených dveří

a duší táhne řada přešlých let...

Ó dobo mladosti, kdy člověk věří,

jak rád bych v tebe navrátil se zpět!

Ó kterak chránil bych si ve své duši

ty nestřísněné květy, zašlé dnes,

ty mladé sny, kdy člověk ve všem tuší

jen dobro, lásku, štěstí, slávu, ples!

Ó kterak rád bych do mladosti zpátky

se navrátil dnes unavený vším,

ó jak bych rád, byť na okamžik krátký,

šel mladosti své krajem zavřeným!

Leč marné přání! Již se zvolna šeří

a noc a tma se záhy nachýlí,

já darmo čekám u zamčených dveří –

leč vejít nesmím ani na chvíli...