Sykavka.

Ký drobný pták to slétl třepetavě –

či břízy list – na svěží lesa mech?

aj, sykavka, jež hnízdo staví právě

ve bělokoré jedle kořenech,

kde nejvíc vřesem kryty jsou a travou...

jak bázlivě se chví a třese hlavou,

má asi starost velikou a spěch!

Druh její čile snáší vlákna šedá

a stonky borůvek a suchý vřes,

i šišek hebčí šupiny jí hledá

i peří koroptvic, jež padly v les.

Jen ukryjte se mlází plotem živým

před myslivcovou fenou, dravcem lstivým,

jenž v polích každou brázdu zná i les.

Jak švarně vystýlá ta něžná paní

své lásky kvítím utajenou skrýš!

I prach svých ňader trhá bez ustání-

což matce pro děti je za obtíž –

by utuleny pod jejími křídly

ty zpívající skvosty neustydly,

než volně v blankytnou se vznesou říš.

Hle, nožkami pýř stlačuje a hvízdá

a volá na chotě, by dílo zhléd’,

pak vzdutou hrudí hladí stěny hnízda

a tlačí jeho okraj, by se zved’;

teď ladně upoutala ještě žíní,

co nepevno v té hebké ptačí síni,

a ve všem přísný zachovává sled.

A jaká klenba nad hnízdem se zvedá

kol do kola! V ně jeden otvor jen,

a pilná ženka na lože v něm sedá,

by zkusila, jak na zítřejší den

spát bude v teplé síňce ptačí chaty

ten její bílý poklad kropenatý,

v snů zvučných moře tiše pohroužen.

A družce milé druh se dvoří, zpívá...

teď zhlédli mě a strachem v okamih

choť s chotí v srdci houštiny se skrývá

jak třepotných dvé listů březových;

leč pějí pod zbujelou její klestí

dál drobné sloky radosti a štěstí

a probouzejí slzy v ňadrech mých.

Ó, ptáčata, kéž zpěv váš pospolitý

se náhle nepromění v teskný žal,

zřelť v černých sosnách jsem, jak ostříž litý

zlým zrakem práci vaši sledoval,

a společná když radost vaše pěla,

v checht dal se vám, hruď s křídly se mu chvěla,

a jak stín smrti zapad’ v lůno skal.