SYKOMORA MATARIJSKÁ.

Když Josef po Heroda vzkazu krutém

prch’ z Betlema, jak boží vůle zněla,

vpřed oslíka hnal sykomory prutem,

by matku nes’, jež v klíně Krista měla,

leč neměl na cestu jen zrní klasů,

té potravou, jež světu dala spásu.

Však z klasných polí záhy přišli k poušti,

zrn nebylo a nebylo ni vláhy,

kde slunce žár svůj dravěj na zem spouští;

tu bylo mdlým zde odpočíti záhy,

leč těžce vody strádali i stínu

a matka s dítkem zasténala: „Zhynu!“

Kmet Josef tělem zastiňuje oba,

své u výš k nebi zvedl kalné zraky

a modlil se: Ó, Pane, hrozná doba!

Zle hněvu Tvého množící se mraky

nás stíhají. Viz, já i s dítkem druže,

zde zhyneme, Tvá moc-li nepomůže!

Ó, smiluj se!... Pán v snu děl k Josefovi:

„V zem vetni proutek fíku, jejž máš v ruce.

Vše vykonám, zač žádáš prosby slovy,

a konec bude strádání a muce;

zdráv dojde každý z vás a zdráv se vrátí,

až dobu k tomu vhodnou dám ti znáti!“

A Josef vetkl prut, kde matka spala

a jejž měl v ruce, suchý téměř, z fíku,

a hle, v tom větévka se pučet jala,

z ní v okamih kmen stal se silný v dříku

a na Ježíška v mateřině klínu

i na otce klad’ milost svého stínu.

Hned okřáli, leč jazyk tuhl zprahlý

a vůkol hořká pouze byla voda,

když unylé rty matky k ní se nahly;

jak okřát mohla panna bohorodá

a svěžit něžné údy svého dítka?

I vadli úpalem jak v luhu kvítka.

„Žel,“ vzkřikla matka, „dítě mé, mé štěstí,

jak pomoci?“ A slza v tvář se lila;

z té u nohou z pod stromu ratolestí

křišťálná studánka se objevila,

jíž rty své ovlažila svatá panna,

a sladší byla voda ta než mana.

Leč strasti cestujících přišly v davu;

kde pokrm vzíti na neznámé cestě?

Kam vůdci odejíti pro potravu?

Nic nemá, uhohý, než prázdné pěstě;

kde výživu a sílu k další chůzi?

„Zbav, Pane, nás,“ lká Josef, „hladu hrůzy!“

V tom nad hlavami jejich stromu s hora

pěl zlatý pták a zkvétalo to sněžně

a sladké plody měla sykomora,

jež v ruce hladných shýbaly se něžně,

až v růži rozkvetla zas bledá matka

a s úsměvem v tvář zřela jezulátka. –

Sní věky strom ten na svém stanovišti,

spleť jeho větví mohutné je houští

a pod ním posud studánka se prýští;

v tu poutník žíznivý, svůj pohár pouští,

vždyť mimo ni, ač hojné vlah jsou brody,

ni krůpěj nelze nalézt sladké vody.

Tak vypravuje Kopt, muž Krista víry,

pln zbožnosti těm putujícím k vděku,

již z Heljopole kráčí do Kahiry,

kde v písku sfinx spí přes čtyřicet věků

a divý chamsin tajemnými slovy

lká rozbouřené stesky Ramsesovy.