Sýkora.

Dřív nežli v jasných perlách taje

pýr zimy stromů na větvích,

v hruď listnatého slétáš háje

ku vetchým hnízdům dětí svých;

a sotva sněti stromů pučí,

a sotva keře zdobí list,

již prostý popěvek tvůj zvučí,

jak suchým vřesem jihu svist!

Rci, ptáku, odkud jsi tak záhy

do snících posud přilíť niv

na staré lípy podél dráhy

a na pučící snítky jiv?

snad zbytkem zašlého jsi léta,

jež v trhlinách si dřímlo skal,

kde skrývá se tvých druhů četa,

či ve vraním jsi hnízdě spal?

Či v srdce dumavému keři

tě vdechlo slunce v zimní den,

že na ňadrech máš zlaté peří

a na hlavě jsi popálen?

Tak mním; vždyt' na peruti svěží

a na skráních a na lících

sny šedých mraků posud leží:

pýř mrazová a bílý sníh.

Hle, žlutá tvoje hruď jen svítí,

a dlouhý prsou černý pruh

zdá s hlavy příkrovem se býti

jak čárka s tečkou. Při sám Bůh

si myslím, nežli pták že spíše

jsi vykřičníkem na listech,

v nichž mladé jaro zemi píše

sny duše své a lásky vzdech.

Nuž zvěstuj, živý vykřičníku,

že jaro vrátilo se zpět,

a že i zuboženým k díku

zář slunná zlíbá všechen svět;

že vzejde z každé země drtí

květ ozdobný a plodný klas,

a z jařma tmy a z jařma smrti

duch volnosti a krásy zas!