Sýkora parukářka.

Z Francie k nám přiletěla slunných niv

roztomilá parukářka, pravý div,

velmistryně převýtečná napořád,

skromná, tichá parádnice, mám ji rád!

Krásná, ladná, milá, vnadná; samý pel,

krašší nikdo jaktěživ jste neviděl;

nevím proč, leč paruku má též: gris clair,

a co nejvýš ku podivu, pouze z per.

Miluji tu parukářku na vzdor všem,

třeba víc než o půl věku starší jsem;

bílé líčko, bílé hrdlo jsou mi vděk,

i ten černý kolem šíje obojek.

Vážím si té umělkyně s parukou,

její vkus buď vašim přáním zárukou,

je-li z vás kdo mody chtivý, pěvci, hej,

paruku si parukářkou dělat dej!

Spěšte! No, jen nekaboňte probůh tvář,

ctěn-liž není v mnohé zemi parukář?

nenosí-liž prázdná ňadra plna zdob?

má-li jenom řádnou touru nebo cop!

Já paruky dělat nedám, k čemu as?

mám svou hlavu bez kudrlin, bez okras.

„Drž se módy!“ praví mnozí, já však ne;

co je móda, přežije se, pomine.

Mám svou touru samorostlou, k čemu lež?

měj si jiný na sta paruk, když je chceš;

nedbám mód, jsem přirozeným napořád;

co je pravda, v tom je krása, to mám rád!

K čemu účes vypůjčený na obdiv?

korunou být nemůž’ chochol jaktěživ;

jasné čelo zdobí muže víc než skvost,

je-li v lebce, v ňadrech, v srdci jisker dost!