SYLVA. (I.)

V dnech mládí vřelých, v kterých máme rádi

vše kolem, zem i nebe, proud, jenž pádí,

i vzduch, jejž pijem, v oné zlaté době:

ji miloval a přivinul ji k sobě.

To jednou večer bylo v sadu starém,

kdy opojený silou, mládí darem –

plál západ právě, okna svitla zlatem –

jí ruku vzal a políbil ji s chvatem.

Šli dlouhým, měkkým stínem starých buků,

a Sylva v jeho nechala svou ruku

a jen ji stiskla mlčky v nepokoji,

a za červánků záře byli svoji.

Den váhal mřít, by zřel je ještě málo,

a noc šla blíž, jak na zvědy, se zdálo,

a všecky hvězdy, jak k nim zřeli spolu,

se nahýbaly, chtíce vidět dolů...