SYLVA. (II.)

A léta šla s tím dravým řeky tokem,

jenž květy rve. On jiným nyní okem

se díval na ni, štíhlá, slabá, bledá,

jak s úsměvem jen tichým k práci sedá.

Ten úsměv byl jak slunce záblesk v říjnu,

kdy na zem padá, v lehkou pavučinu –

jak bílý vlas by svit’ tam v země stáru –

byl vlídný, zlatý, ale neměl žáru.

Ne láska již, jen přátelství cit vlahý

mu plnil srdce, když se v její tahy

tak denně díval, ruce stisk’ jí chladné,

a soucit jako s něčím, co tu vadne.

A v budoucnosť-li zalét’ zamyšlený,

v ní nezřel nikdy tvář své příští ženy,

jak o ní sníval v neurčité touze,

jen sestru svou v ní viděl nyní pouze.