SYLVA. (III.)

Však Sylva, které napsal v žití osud

jen jednu lásku, milovala dosud

jej celým svojím srdcem, celou duší,

jak bledý květ své slunce v lesní hluši.

Až v noc a sny a s úsvitem hned ranním

myšlénky její jako stín šly za ním,

on moh’ říc’: Pojď! – až na práh mrtvých říše

by byla šla s ním oddaně a tiše.

Proč váhá ještě? Léta jdou a mizí...

A jeho láska jistě je tak ryzí,

ne žhavá již, jak v prvních dobách snění,

však čas tak chce a žár jen v teplo mění.

A co on myslil, také v duši její

že přátelství jen struny se již chvějí,

čím dál, tím víc, dnem, nocí se jen chvěla,

být jeho duší, tělem, celá, celá!