SYLVA. (IV.)

On miloval už jinou – ale říci

se bál to Sylvě, když tak s bledou lící

ji zřel, jak k němu usměvavě vzhlíží,

jak přec by cítil pro ni bolnou tíži.

Tak čekali a tak to rostlo s nimi.

Tu na počátku vlhké, smutné zimy,

kdy odlesk lamp se v mokré dlažbě chvěje

si lehla Sylva, chorá, bez naděje.

A lékař hlavou kroutil – naděj malá.

Však slabá, chvíc se jako stín, přec vstala,

by psala listy, prošla jakou knihu,

a za týden pak v dál ji vezli k jihu.

On nebyl zlý, jat soucitem a bledý,

jí tedy ruku tiskl naposledy,

však ona šeptla – její dech byl krátký –

tak vesele: Chci žít a přijet zpátky!