SYLVA. (IX.)

Kněz vážný přišel, spojil ruce obou

a na poslední pouť jí žehnal. Mdlobou

a štěstím slába, padla v náruč matce

a usnula a dlouho snila sladce.

I v snách se jemně usmívala nyní,

a její dech zněl volněj’, klidněj’ síní,

co z venku jako věčný stesk a hoře

sem zaléhal tmou noci hukot moře.

On, její muž, bděl u ní v noc tu tmavou.

U lůžka seděl s podepřenou hlavou

o skráň, v níž vřelo, znělo cos jak včely,

jak hnula se – vždy zachvěl sebou celý.

To jejich noc, noc svatební to byla.

On čekal – ona dýchala a žila,

a vzbudivši se, řekla v těchy snaze:

„Ach, jak mi volno, Bože, jak mi blaze!“