SYLVA. (V.)

Pak odjela, a on byl volný zcela.

Vždy za čas list psal, že tak tomu chtěla,

že nemocnému, jehož den se sklání

kams do propasti, třeba plnit přání.

Však v duši svou když pohlédl pak blíže,

tu přiznal si, že rád se zbavil tíže

těch pohledů, z nichž lokal kdysi štěstí

a kterých nyní jak by nemoh’ snésti.

I ona psala: „Je mi lépe trochu,

viď, vzpomínáš, můj milý zlatý hochu,

zde jaro, jaro, modro, květy, zoře,

a až v svůj pokoj slyším hukot moře.“

On nevzpomínal, sotva v témdni chvíli.

Tu prostřed pitky jakýs lístek bílý

mu přinesli, jej přelít’ s tváří lednou:

„Ó, přijeď, chceš-li zřít mě ještě jednou!“