SYLVA. (VI.)

Na bílém lůžku dlela bez pohnutí,

když vešel tiše. Jak když tucha nutí

ji zvednout oči – přišel beze zvuku –

se ohlédla a podala mu ruku.

Ta ruka byla, jako sníh je bílý,

a druhá, horká, bez vlády a síly,

ji mlčky stisk’ tak jako v první touze,

a ona se naň usmála tak dlouze.

Pak zašeptala: „Vím, že umru záhy,

šly dlouho podle sebe naše dráhy...“

A pro bolesť pak nemluvila více,

jen do podušek zabořila líce.

A v koutě jizby stála matka její,

on viděl, jak se slzy s očí lejí

té ženě, slyšel, jak dí lékař tiše:

„Jen zmužilosť – dnes – zítra – těžce dýše!“