SYLVA. (VII.)

Tu v jedné chvíli jako v něžném vznětu

mu ruku vzala, přitiskla ji k retu

a řekla tiše: „Chtěla jsem být tvojí,

tvou pro vždy, ve všem, v radosti i boji.

To byl můj sen a srostl časem se mnou,

byl hvězdnou září na pouť moji temnou,

byl krví mou, mým dechem, mojí touhou,

já čekala, a doba byla dlouhou...

Dnes umírám a sen můj konce nemá...

Pak oddychla si, v myšlénkách a němá,

a řekla, blíže chýlíc k němu tváře:

„Já s tebou chtěla jíti od oltáře...“

A zase zmlkla, jen ty oči plály.

A moře bylo slyšet hučet z dáli.

Tu zašeptala posléz nachýlena:

„Chceš? Odejdu tam na věčnosť – tvá – žena.“