SYLVA. (VIII.)

Co žádá na něm? – Zdali dobře tuší? –

Cos jako bázeň sevřelo mu duši,

však jenom na mžik, jenom malou chvíli,

než pohleděl v ten obličej tak bílý.

Vždyť umře dnes... A je to přání slední!

On vinen vším, že klamal ji den ke dni

a pravdu skrýval – ona čeká, čeká,

a v jejím oku leží prosba měkká.

Vždyť ona umře – chce jen o tom sníti

tam pod zemí, a volný bude v žití

už zítra zas!... Ty dávné štěstí chvíle,

jež dala mu, když ruce tisk’ jí bílé – –

Proč nedat jí, co nemá ani ceny?

Den pout, den jméno a den radosť ženy,

jen den, ne víc, než svitne druhé ráno.

A skloniv se k ní, řekl: „Chceš-li, ano!“