SYLVA. (X.)

Smrť váhala na prahu den již třetí,

jak bála by se vzít ji do objetí

a polibkem, jenž chladný byl by, dlouhý,

jí stlumit všecky bolesti i touhy.

On čekal na ni, nervosní a bledý.

Když nešla, nešla, odjel naposledy

tam k severu zas, v dál od ženy svojí,

již nemiloval, rozchvěn, v nepokoji.

Ten zlatý kroužek, který přijal od ní,

než odjel, hodil v bílé pěny vodní.

Co s ním, vždyť hra to přeci jenom byla!

A mořská vlna v hloub jej potopila.

A doma čekal – teď již bez soucitu.

Dni, týdny šly, šly v smutném zimy svitu...

Ať z divadla šel, plesu, nebo herny,

vždy čekal list, jenž – na okraji černý.