SYLVA. (XI.)

Však list ten nešel. Tu list přišel bílý,

on čet’ a čet’, vždy znova. Snad se mýlí?

Ne, hroznou pravdou je ta divná zpráva:

„Můj drahý muži, navrátím se zdráva!

Tvá milenka zde zemřela, spí v hrobě,

však žena tvá, ta vstala, touží k tobě,

ta chtěla žít, ne padnout v hrobní stěny,

jí novou sílu dalo jméno ženy.

Co síly v tom je – nikdo neuvěří.

Smrť blízko stála, od svojich jsem dveří

ji poslala, má prosba byla měkká,

já řekla jí: ,Jsem žena, muž mě čeká!‘

A od prahu když nechtěla se hnouti,

já vyhnala ji silou ze zákoutí.

Teď chodím již. Vzduch moře zdraví tuží.

Již brzo čekej mne, můj zlatý muži!“