SYLVA. (XII.)

A přijela, a on ji přijal chladně.

To cítila, ne to, že v duši na dně,

jak ve studánce dole shnilé listí,

mu leží jed a osten nenávisti.

Ach, byl tak smutný, chladný život její.

Jak snila o něm! A jak kouzelněji

než pohádka jí zářilo to v duši!

Teď plakávala sama v noční hluši.

Snad choroba jí vzala půvab slední?

Svým před zrcadlem sedala den ke dni,

v své dívala se oči, tahy, vrásky –

Což nevidí v tom oku tolik lásky?

Snad nesluší jí střih ni barva šatu?

A počala se strojit nyní v chvatu,

a byla vlídná, sdílná, až se styděl,

on, jenž ji z duše celé nenáviděl.