SYLVA. (XIII.)

Však v dobách, v kterých hasla její naděj’,

si myslila, proč nezemřela raděj',

tam u moře, v tom jaru, jasu, kvítí,

proč chtěla žít, proč chtěla jenom žíti?!

Tam, kde to sluncem, písní, láskou dýše,

by prostřed všeho spala teď tak tiše,

tam o štěstí, jež dotklo se jí málo

a v umírání, dál by se jí zdálo.

Pod akacií, cypřiší neb thují

by slyšela, jak jarní větry dují

sem k severu, a letěla by s nimi

jak bílý duch se křídly mlhavými.

A snila by dál v čistém duší blahu,

jak dlaň mu stiskne tam na ráje prahu,

a moře by ji kolébalo ve sny...

Ne, chtěla žít a – život je tak děsný...