SYLVA. (XIV.)

Kdys přišla hádka – jak to někdy bývá,

že stmívá se a stmívá se a stmívá,

pak blyskne to, pak uhodí to vždycky,

a padne strom anebo život lidský.

On drsně mluvil, jako hromu rána

byl každý zvuk: „Vy chtěla jste být vdána,

mít jméno ženy s klidných roků daní,

co chcete více, milostivá paní?

Vír mládí strh’ mne, a teď pykám žitím.

Co věděl jsem, kam padám, kam se řítím?!

Vy věděla jste, vše jste dala v sázku,

vždyť muže jste jen chtěla, a ne lásku.

Co vám byl klid můj, život můj a štěstí!

Vy uměla jste dobře sítě splésti,

váš neduh, odjezd, smrť u vaší šíje:

vše bylo lesť a hra a komedie!“