SYLVA. (XV.)

Zprv plakala a bolestí se chvěla,

jak bouřné vlny ňadra její vřelá

se vzdouvala tou divou hroznou mukou,

a ona tiskla zoufale je rukou.

Však poslední když padla slova smělá,

tu vstala, v bílou sochu zkameněla,

bez známky žití, bez krve a dechu,

bez pláče, slz, bez jediného vzdechu.

Zrak s blázna děsem v prázdno vytřeštěný

kams daleko za šedé čtyři stěny,

zrak, který zdál se nic nevidět kolem,

rty otevřené, nakřivené bolem.

A ruce svislé měla bez vší síly.

Tak, živý kámen, stála dlouhou chvíli,

pak trhla sebou, studem skryla líce

a odešla... A nespatřil jí více...