Sylvestr „in partibus infidelium“.

Nejsme-liž tu pěkně za větrem,

ve „Snu“ Lysandr jak s Demetrem?

Vlny sylvestrovských divých rejů

nedotknou se nás dvou samotejů.

Jako skalní orli s výsosti

hledíme my na ty hlouposti.

Smějem se těm hlavám nevšedním,

jež tak hraj' s dnem v roce posledním.

Místo rozumného přemítání

v bláznovském noc tráví ludrování.

Zpívaj', hlučí, hrají dětské scény,

pomáhaj' si tím prý od migrény,

zatím člověk mozkem nadaný –

Nesmysl v tom zří jen vybraný.

O půlnoci koruna pak všeho:

Špatné toasty – z „ditto“ šampaňského.

Na nový rok pravidlem se stává –

Že je z moudrosti té bolí hlava.

My jsme bohudíky chráněni –

Všeho toho blou- i bláznění!

Sedíme tu takřka potmě sic –

Jen když jasno v hlavě – co je víc?

Ostatně se nemáme co bát,

že nám hrozí ňáký atentát.

„Sylvestr“ nám ocet „neosladí“ –

„Nový rok“ též o nás nezavadí;

kdež by se tu chudáček jen vzal?

Zde proň neupraven trůn ni sál.

Ani vděčné uši, ani oči

vstříc mu, tatrmánku, neposkočí.

Jsmeť zde rádi, když nám pokoj dá;

ať si jinde na „jukanou“ hrá.

Aha! už se pere „starý“ s „mladým“.

U nás úkazem to napořádým.

Co teď všade jinde hulákání –

U nás nezacinká sklenka ani.

K čemu též? Co konečně je rok?

Kapka v moři – pouhý vrabčí skok –

Jiskra v kovárně – v pralese list –

Tečka v knize – v níž svět nezná číst.

Tomu dělat tolik oslavy –

Mohou bloudi jenom bez hlavy.

U nás zde proň ztracen každý hlas.

Kupte, páni, sirky, prosím vás.

Kde jsi se tu vzalo, škvrně ty?

Kupte sirky – pravé – „lumety“.

Kdo jsi? co tu chceš v tak pozdní době?

S „přátely“ chci porozprávět sobě.

Která matka tebe zrodila?

Věčnost sem mne na svět posýlá.

Toť se o tě nemateřsky stará!

Nedbá toho mysl moje jará.

Že to trpí slavná policie?

Té to teprv pravou legrací je.

Proč pak tedy obtěžuješ nás?

Kupte, páni, sirky – prosím vás!

K čemu? k čemu, otrhánku milý?

Abyste si na mne posvítili.

Uvidíme, tuším, čistou myš!

Nic víc nežli mne a moji skrýš!

Tu jsem jako jedno lilium –

in partibus infidelium!

Kterak jste se, páni, zaříkali,

co jste řečmi prachu nadělali,

chtíce dokazovat sami sobě,

že jste jedináčky v naší době.

Kterak jste se Sylvestrákům smáli,

divnými je jmény poctívali,

byste dodali jen velkosti

vlastní svojí chlubné moudrosti.

Nový rok prý vůbec do skonání

sem k vám neměl páchnout nohou ani –

není-liž to věru, pro zasmání?

Nuže, vězte, mudrlanti rázní,

každý svou že měrou tady blázní;

jedni odbývají jásotem

„Sylvestra“ a druzí hlásotem,

kterýž, když je zle, to také spraví,

z nouze vás že baví a nás slaví. –

Béru málem za vděk – proto sám

přec jen budu vládnout také vám

tři sta šedesát pět dní –

neslevím vám ani poslední –

rozumíte? – ani poslední!

A že slávu žádnou nevoláte,

sám to obstarám i tentokráte,

volaje si – (hleďte na pokrok!)

Zdráv buď pán „já“ – k službám – Nový rok!