Sylvestr nešťastníkův.

Nač ještě žít? nač mrhat čas i síly

pro pouhou kratochvíli ďábla snad,

jenž světa pouští štve mne od zrození,

nepřeje úlevy ni oddechu,

až doštve mne k té tlamě zívající,

jež slove hrob – či kolébka – či jak?!

Nač žíti zde, kdež chtíč a touhu svoji

ni duch ni tělo zplna neukojí

a vše, čím sen kdy mládí šálil nás,

se v přelud rozeplývá záhy zas.

Jáť dosti dobré vůle měl i chuti

hnal v život se jak dítě oslněné

světélky, skvosty stromku vánočního –

však po čemkoliv sáhnul jsem tu – vše

se v ruce v pouhou plevu změnilo,

a co mi zbývá ze všeho? – jen sen!

Však dosti hry té! Nemám proč tu žíti

ni pro koho – nač dél se o to příti

s neznámý, nelitostným osudem?

Svět – život – láska – vše jen přeludem!

Již nechci strojem být ni otrokem –

radš život vrátím s kletby úrokem.

Hoj, zadrž, nešťastníče šílený,

milý-li ti tvůj život milený –

či nevíš, že to bolí až až strach

a poprask dělá ve všech novinách?

Což vylítalo všecko z tobolky,

že nezbylo ti na truňk rosolky;

či vypověděli tě z menáže,

žes pozbyl na dobro vší kuráže?

Dnes „Sylvestr“ přec, doba kratochvílí,

a hanba, kdo se věší dnes neb střílí.

Pojď se mnou – do hospody malý krok –

tam oslavíme spolu nový rok.

Mlč, děcko, nerozumíš hádankám,

jež slují životem či existencí

a nesnadny jsou k rozluštění tak,

že mládec zešediví, zetlí strom

a nikdo nezví, co se krylo v tom.

Nedobrá moudrost to, můj jinochu,

jež plna pochybností, vrtochů,

i nářků, stesků, klateb na konec

a nevymudruje nic zhola přec.

Popadnout chutě číši života

a s chutí pít, co v ní ti klokotá,

nechť voda to či pravé šampaňské,

toť vrchol moudrosti je titánské!...

Patř na mne – je mi patnáct minut jen

a jak již chápu svět i život ten.

Já snažil též se pochopit i věřit,

leč pozbyv lásky zde i naděje,

ni víry nejsem schopen již – toť vše!

Kdo lásky pozbyl, nechať verše píše,

od těch se nenají, však přece dýše;

kdo víry pozbyl, ten je hůř v tom již,

cíl neznajíce, břímě nesem tíž.

Však čáky nepozbývej, dětino,

tělo-li zdrávo, srdce nevinno;

pokud máš na ruce svých prstův pět,

jak, pověz, omrzet tě může svět?

Hrát mužeš, kouti, zvedat sklenici

i žebře nastavovat čepici!...

Hrát nechci – pracovat mne netěší

a žebrat – sluší lidstva veteši.

Nu tedy – spleen ti pouhý v hlavě straší,

má družka hravě z ní jej povyplaší;

jen okamžik mi bez hnutí zde stůj

a z prachu zvedneš rád pak život svůj.

Ký přelud mámí to mé zraky kalné?

Co má to být? Proč váhám s předsevzetím,

jež drahný čas mou mysl zajímalo,

že neznal jiného jsem pomnění?

Buď jak buď však – tu chvíli postojím;

nechť zvědavost svou aspoň ukojím.

Hned uvidíme, zda-li okřeje,

až tento host se na něj usměje!

Zde družka má i tvá – miss „Naděje“.

Kdy taká kráska chce tě doprovázet,

nebudeš dál snad život vlkům házet

a mne, jenž vládu svoji počínám,

v šanc dávat prostořekým novinám.

Mluv ty, má sestro nebo švegruše,

a zahřímej mu notně do duše!

Nač zoufat hned, kdy chtíč neb touha smělá

nevrací se jak bílá holubice

z korábu Noemova s ratolestí?

Nač život házet tvůrci pod nohy,

pokavad nevíš, jaké ceny má

ten dar a ne-li líp, jej podržet?

Že na chvíli jsem tebe opustila,

již ztrácíš odvahu i rozvahu

a zuříš proti věčné nebes báni,

jež temna tak, jak vnitro mysli tvé

a miliony přece světel září

a hlásá ti, že nahoře kdos bdí...

Již vzmuž se! zahoď zbraň a kladiva

se chop, jímž štěstí zde se dobývá.

Já kotvou svojí podepru ti bok –

ve spolku se mnou vstup již – v nový rok!

A já, jenž počínám své panování,

udílím tobě svého požehnání

i radu dám ti, s níž ti bude „hej“!

Jen humor svůj si vezdy zachovej

a žaly, stesky smíchem sháněj zpět –

pak neomrzí tě tak brzy svět!