Sylvestrova noc r. 1846.

Dvanáctá již hodina se blíží,

Tedy číše na stůl postavte;

Když se do hrobu rok starý sníží,

Pohřeb jeho vínem oslavte!

Strojit pohřeb, slavit spolu křtiny,

Toť jest těžký velké práce kus;

Nemálo nám třeba Mělničiny:

Živ buď český Dionisius!

Dříve ale chválu, dříve hanu

Nebožtíku roku projevme,

A však podlé mravů Egypťanů

S pravdy ničehož mu neslevme!

Protož míním, byste v střízlivosti

Soud pronesli, Patres conscripti!

Do dvanácté bude vína dosti,

Až rok starý lehne do krypty!

Tento rok se dosti dobře choval,

Z hroznů štědrých hojný plynul mok,

Ač rod Braniborek zachoroval,

Lékem hroznů chorý okřál rok!1

Ač se z polí českých do bochníků

Liliputských boží octnul dar,

Žádný krajan hladem Irlandčíků

Na mizinu nepřišel a zmar.

Na tom našem poli papírovém

Vázlo ovšem psací řemeslo,

Ve svém rouchu po trpácku novém

Psacím dílnám škodu přineslo.

Na perutěch orla Tatranského

Grammatiky-Matky český znak

Do povětří vzletěl bezmezného,

Jak bez nitky papírový drak!2

Ve vlastici české, v zprávě malé,

Velkých kakografů plachý roj

Znova začav půtky poustalé

Dětský slabikář zval na souboj!

Ovšem, dopustil se hrozných hříchů

Minulý rok – otce svého syn;

Rádi však mu promijíme v smíchu

Pásmo kriminalních těchto vin!

Ač mne mnoho synů v tomto roku

Zpěvem svým a tancem slavilo,

Mnoho ječmenového ač toku

Na zdraví se moje vypilo:

Přec mi sočení mých mnohých soků,

Bůh buď svědkem! méně škodilo,

Nežli přátelství to bez ouskoku,

Které ve krčmách mne pojilo!

Já jsem činil, seč mé síly byly;

Nemoha vlast šlechtit duchem svým,

Pil jsem Ležák, kdyžto druzí pili

Bavorštinu douškem kacířským.

Šumnou novináři statistiku

O mém kollegiu napsali,

Osm tisíc květin ve skleníku

Sadu vlastenského čítali.

Páni, nedělejte tolik křiku,

Mrazné ještě větry nevály:

Obligatních vítr examinů

Rozpráší tu mladou vlastenčinu.

Neb jen z lásky ne však z obligací

Mládež naše vlasti svůj dluh splácí.

Jeden rubl platil Puškínovi

Za jeden verš kupčí průmysl;

Mně pak národnímu básníkovi

Nedal vindry za můj nesmysl.

Puškín za mzdu duchovních svých darů

Z Kavkazu se vrátil dvorákem,

Hojně častován byl od bojarů,

Já však svobodným jsem horákem.

Bratr Puškín v šampaňském a čaji

Ráčil napájet se ohnivém,

Ale v Bechynském já zůstal kraji

Českým flegmatoušem Češpivem.

Puškín sám byl svojím kritikusem,

Básník materštinu vybrousil,

Mně pak Česká Matka hrozí Brusem,

Abych oprav do ní nevtrousil.3

Puškín nevyšel zdráv ze souboje,

Který spískala mu žárlivost,

Já bych nedal krve kapky dvoje

Za tu romantickou šílenost.

Sněžko ty klesni, a Tatry se třeste,

Skály ó sřiťte se na hlavu svou,

Do všehomíra, ó větry! tu věst mi doneste:

V tom roku vzal mi sok Angelu mou;

Já mu mečem kolo lebky zašustím,

Já soka svého beze msty nepustím,

Neb do krutého vrazím jemu srdce tu dýku,

Ježto i sloužila druhdy Rinaldu setníku.

Příteli, ta vaše poezie

V našem kodexu má komentár,

Za hrozbu již kaptura vás skryje,

Tam váš poetický zhasne žár.

Budou na vás svědčit jeřábové,

Jako svědčili jsou Ibiku,

Kdybyste byl v Anonymusově

Básni chvalopěvcem zbojníků.

Ač nám Hecker, ač i Wutke slezský

Letos panslavistů nadával,

Přec by rád byl mnohý autor český,

Kdyby pravopis jen český znal.

Já jsem něžný básník jenžto umí

Dobře rýmovati slast a vlast,

Jenžto na smysl svých veršů čumí

Jako na myš vnady prostá pasť;

Za pět let jsem složil devět znělek,

Spolu deset básní ku jmeninám,

Osm kusů bylo na výdělek,

Jiné básně směřovaly jinam.

Psal jsem mnoho veršů na ni, o ní,

Pro niž levé oko slzy roní,

Pravé na bok pokukuje dále,

Aby nezhas’ plamen lásky stálé;

Nyní ale ostřím ku eposu

Na květnatou louku svoji kosu,

Abych všecky motýle s ní splašil,

Abych zpěvem komářím vlast strašil.

Knihy haním, chválím, nic nevěda,

Cokoli v nich obsaženo jest,

Větší jsem než Zbyněk Abeceda,

I své vlasti větší dělám čest;

Nebo Zbyněk jenom knihy spálil,

Autorův jich ohněm nekáral,

Já bych oba do hranice svalil,

Mstivou duší do ohně byl vál:

Nebo víte, že jsem v duchu čilém

Nejoutlejším v světě lidumilem,

Leč kdo nedbá mojí zištné rady,

Rozum nespasí ho od záhlady.

Na tkalcovském stavu Pravdy tkejte

Dále pásmo těch svých předházek,

Každý sebe sám se dotýkejte ,

Že má větší cenu nahlížejte

Svatě dotýkaný obrázek:

Pravda, byť i bez zázraku byla,

Mnoho bludařů již obrátila!

Dost jsem se v tom roku namudroval,

Až mně mozkovice brněla,

Z lásky k roku rok jsem opakoval,

Aby moudrost má víc prospěla.

Pomniž přece miláčku ty soví,

Jak se jarní rychle ztrácí květ,

A pak vyšší Mathesis ti poví,

Že dvanáct škol dvanáct činí let.

Ač mi letos ten den po dušičkách

Vítr vyfouk’ z kapsy expliky,

Nezůstal jsem v škole na holičkách:

Katalogu čet’ jsem rubriky.

Ač mi vzdor mých okrojených žáků

Letos pěknou spískal příjemnost,

Přec se nezbyla těch škodných ptáků

Moje Tullianská výmluvnost;

Ale jako Italii matku

Onen otec vlasti zachoval,

Když ve hrozném Katilinském zmatku

Proti kommunistům hromoval:

Tak i já své vlasti dbáti budu,

Ne quid detrimenti capiat,

Kdyby mne chtěl užit za rozhudu

Ledajakýs klučík „Audiat“;

A když ničeho zde nepořídím

Buda Pavlem – s evangelium

Z této Samarie dál se sklidím,

Abych spásu kázal pohanům!

Já jsem v loni seděl na lavici

Jako Kocourkovský premiant,

Rád bych letos vstoupil na stolici,

Na níž stáli Herbart, Krug a Kant.

Neb jsem při té školní interádě

Dostal oslí kůži s pečetí,

A jsem trouba v sofistickém řádě,

Jenž dle Němců česky klevetí;

Protož chtěl bych toho učitele,

Který daroval mi dvojici,

Na vědecký souboj vyzvat směle,

By mně za dvojku dal trojici.

Loni zabral jsem se v Arabštinu,

Letos Sanskrit rád bych vykládal,

Prosím, neslyšel jste o Gervinu?

Bych tu vědu z něho vybadal,

Půjčte mi jej zejtra na hodinu,

Abych Bramínem se rychle stal.

Věřte Gervinovi víc než Vedám;

Též mi ale račte věřiti,

Že tu knihu dávám erga schedam,

Na zdařbůh jí nesmím půjčiti.

Tedy ku prvnímu výkladu

Vezmu Romani-Čib na radu.

Puchmírova díla všecka máme,

Po novém pak roce vám je dáme.

Kde pak tento Puchmír bramínoval,

Nežli v Kalkutě své kosti schoval?

K jaké vlastně náležel on sektě,

V jakém vychován byl dialektě?

Tato věc jest velmi důležita,

Samskritistům nesmí býti skryta!4

Ač mně mnohá starost jako můra

Na mém měkkém srdci ležívá,

Summární ta krátká procedura

Přece nepohřbí mne za živa!

Ač i homoeo- i hydropati

Do řemesla našeho se trou,

Přece lidé, jejichž rozum platí,

Na allopatii dále mrou.

Ač jsem recensentu za kritiky

Letos platil tolar kulatý,

Přece se mne dotek’ z politiky

Mého přítele brk špičatý;

Ale měl jsem při tom za útěchu,

Že mne s pavlače lid oslavil,

Když se k mému hrálo ku prospěchu,

Jímžto dluhy své jsem zapravil.

Ač jsem onen slavný koncertista,

Kterého se ulek’ Lipińský,5

Letos znám já sobě rovných tři sta,

Budu tedy šumař Šuminský.

Ač mne lidé letos pomlouvali,

Že se dopustit chci bankrotu,

Dokážu jim, že v tom roce lhali;

Udělám jej příští sobotu.

Ač jsem zrovna letos ve své službě

Dokonal tři olympiady,

Přece adjutum mé dlouhé tužbě

Tři sta zlatých dalo náhrady.

Ač mi láskou Ferdinanda krále

Sleveno jest služby sedm let,6

Přec bych v Praze na vojnu šel dále,

Kde jest mír a švárných děvic květ.

Ač ten rok mne dále o rok šinul,

Ač mi posněžil část vlasů mých,

Přece částku hlavy opominul

Jeho krutý kamčadálský sníh.

Ač mne ve svém masopustním roušku

Rok ten ku novému sňatku zval,

Přece jen jsem zůstal na podpoušťku,

A třem princeznám jsem kvinde dal.

Na tkalcovském stavu Pravdy tkejte

Dále pásmo těch svých předházek,

Každý sebe sám se dotýkejte,

Že má větší cenu nahlížejte

Svatě dotýkaný obrázek:

Pravda, byť i bez zázraku byla,

Mnoho bludařů již obrátila!

Ač na ujmu hydropatních mlýnů

Oheň mele nám dost meliva,

Přece klín se musí podat klínu,

Až nám nezbude dost paliva.

Až pak na nás od severní točny

Seveřice mrazná bude vát,

I jak kuře pod křídloma kvočny

U kamen se prázných budem hřát

Tehdáž – – – – –

Ejhle! pohlédněte na proroka,

Jenžto maje hlásat minulost,

Jako kvočna o budoucnu kvoká,

V teplé společnosti zimní host;

Já jsem ředitelem u mašiny,

Která světy rázem spojuje,

Která více nežli pární mlýny

Nad palivem zhoubně kraluje,7

Přec se ani v nejpozdnějším času

Nedostatku dříví nesmím bát,

Před mrazem pak do poledních pasů

Na své mašině se budu brát,

Ubi bene ibi patria

To jest Credo mé a Gloria.

Milostivý Bože! buď s námi.

Jaký železný to vlastenec!

Našinec má sedět za kamny,

Pleta sobě kvítí na věnec.

Já jsem velmi mírným Tichošlápkem,

Vyhlížím jak zmoklá slepice,

A jsem přece kočičím jen drápkem,

Závisti a hněvu směsice:

Bez srdce jsem, stvůra necitelná,

Pláštěm pokrývám se přímosti,

I jak bavlna ta potutelná

Cizí čest vraždívám v tichosti.

Bavlna dřív byla pomocnicí

Na palčivou opařeninu,

Nyní prachu má být zástupnicí

Na lidskou i lesní zvěřinu!8

Ejhle! jak se divně mění časy;

Osvěta jak dravý lidožrout

Svoje dítky sžírá na pospasy,

A svým proudem vlastní hltá proud:

Smrtonoš jsa Dobropána sokem,

Novou vraždu vymyslil tím rokem!

Letos bylo v Čechách zaječiny

Mnohem méně nežli koroptví,

Tím pak lonské byly mrazy vinny,

Snad se budoucí rok napraví;

Já pak myslivci, jenž dlouhá léta

Moje lesy věrně pěstoval,

Že po zvěři mrazem bylo veta,

Milostivý chléb jsem daroval.

Není ještě velmi dávno tomu,

Že jsem chroustem, že jsem chámem slul,

Že jsem vězel ve svém nízkém domu

Jako zaražený v plotě kůl;

Čas, co jako kapka dlabe kámen,

Srdcem milostivých králů hnul,

Křivda vzata byla na exámen,

Já pak z otrlosti procitnul:

Nuže pilnou prácí budu stále

Velebiti nebesa a krále!9

Dokud vesničan byl pod mým bičem,

Zadal jsem mu mnoho bolných ran,

Teď chci býti jeho ranhojičem,

S vrchního jsa stupně odehnán;

Abych tedy znovu k biči pomoh’ sobě,

Chirurgii selskou tisknu v této době.

Nelituju že jsem v oposicí

Letos namáhal svých outlých plic,

Rád jsem slyšel svůj hlas vřískající,

Ač jsem nepořídil nic a nic.

(Důvěrně šepce mandarinovi do ucha.)

Promiňte mi tuto směšnou marnost,

Já se s mandariny snáším rád,

Ale chtěje získat populárnost

Jsem té městské luzy kamarád;

Protož chodím často na výzvědy

Mezi populárnost do besedy.

Pravda, často jsem se usmál v duchu,

Škola když se stala z komory,

A ty dlouhé chrie mému sluchu

Daly znáti směšné rhetory,

Kteří v zemi české, kteří v Dánsku

Dcerky Tevtonie hledají,

A své pravé Matce po germansku

Místo pižma ingoust dávají.

Ač jsem mnoho zkusil tímto rokem,

Stál jsem o rok dále od hrobu,

Nyní nežli krok se mine s krokem,

Smrt snad sejme moji porobu:

A přec vám se vyznám s upřímností,

Že jsem více nežli mnohý král

Užil tiché v světě blaženosti,

Že bych z něho nerad již se bral.

Včelař jsem, a jestli více medu

Moje včely vloni nedaly,

Nesmíte jich vinit bez ohledu,

Že med právě samy střádaly:

Až víc oulů v našem bude sadě,

Více medu bude dáno vám,

Nemůže oul jeden ve svém hladě

Být svým almužníkem sám a sám.

Jen kde ouly společně se sňaly,

Před hladem si dobrou radu daly.

Voskářům pak na sloupky a svíčky

Snesou dosti světla na dušičky;

Čím jsou ale včely hladovější

Tím jest žíhadlo jich špičatější.

Jestli tedy naší siré včelce

Mělo žíhadlo v čem loni vadit,

Koho bodla, letos bude hladit,

A jen škodné bude bodat smělce.10

Ovšem dopustil se hrozných hříchů

Minulý rok – otce svého syn;

Rádi však mu promíjíme v smíchu

Pásmo kriminalních těchto vin.

Ať již rok ten tiše v hrobě hnije,

Nedejme mu na cti utrhat,

Vypravíc mu slavné exequie

Utrhačům spravme pereat!

De profundis clamavi ad te Domine.

Tot vultus sereni,

Tot mores amoeni

Abeunt, pereunt, nihil sunt.

Nic netrvá na světě věčně a t. d.

Byste znali svého krajana,

Zahrál jsem vám kousek rejdovačky,

Komu má hra není vítána,

Snad nezačne proto jaké rvačky.

Zdurdí-li se Janek nebo Franta,11

Věru zahraju mu furianta,

Ano zadudám mu bez okolků,

Skočnou a pak z brusu novou polku.

V koutě vyznavači stůjte!

Přálo vám se dosti

Hostinnosti.

Má-li díka

Z posluh býti, pozorujte

Jenom mistra kouzelníka.