SYLVESTROVSKÁ.

Dvanáct hučí s věží všech,

sám tu sedím při konvici,

vichr sténá v komínech,

vichr třese okenicí.

Dvanáct hučí s věží všech,

v sněhu vírné metelici...

Bravo! páni pekelníci

v mozku mém i na mých zdech!

Frašná chaso, znám vás, znám!

Ohon tu, tam spáry, nohy,

fantastických zvěstí krám,

dračí křídlo, koňské nohy!

Frašná chaso, znám vás, znám,

z mých snů vyletěl tak mnohý,

přeludů a bájí stohy,

samá lež jste, samý klam!

Ty mi v pohár přilíváš?

Nadšení jsi k písni? – Vari!

Dívčí lýtko odkrýváš?

K tomu faun jsi příliš starý!

Ty mi v pohár přilíváš?

Z punče v mozek ženeš páry,

fantasie, lari fáry!

a co ty mi zazpíváš?

V tuto noc ach, kolikrát

po mých stěnách tak jste hrály,

lákaly mne do tenat,

pokud růže mládí plály.

V tuto noc, ach kolikrát

u mé postele jste stáli,

zvěstí dívčích vnad se smáli,

zpovědník ten, onen kat.

Tři sta šedesát a pět

dnů měl celý rok ten dlouhý,

času dost, bys k hvězdám vzlet

křídlem nadšení a touhy.

Tři sta šedesát a pět!

Co tu času, v žití strouhy

v bláto padnout, člověk pouhý –

Jaks jich užil? Pověz hned!

Zahrabaný v knihách škvor,

po myšlenek mléčné dráze

honils každý meteor,

s nikým nejsa v rovnováze.

Zahrabaný v knihách škvor,

hvězdná peruť – samé saze,

třpytné slovo – jedna frase,

směšná pýcha tvá i vzdor!

Zašilhal jsi časem jen,

v proudu, jenž se stále mění,

po tom, co zvem žití sen,

kde se číš i ňadro pění.

Zašilhal jsi časem jen,

pils jen z dum svých opojení,

pak v svor vpřáhnut práce denní

štěku naslouchal jsi fen.

Nejen fen, i buldoků,

za patou již tvojí kvačí,

pomluvou, lží, v úskoku

letu tvému nepostačí.

Nejen fen, i buldoků,

chase netopýří, dračí,

jež v tvé krvi péro smáčí

v bestialním útoku.

Štěkají? – To úkol jich,

jak tvůj práce, snaha, žití!

Homerský kde tvůj byl smích

v jejich řev a v jejich vytí?

Štěkají! – To úkol jich.

Tys měl milovat a píti –

Co dnes můžeš z všeho žíti?

Vrásek víc a vlasů sníh.

Naučení z toho vem,

jež pěl starý Horác kdysi,

vše je zdáním, vše je snem,

svého žití středem ty jsi!

Naučení z toho vem,

a nech sovy, psy a krysy.

Dál za božství pátrej rysy,

urvat krásy hvězdný lem!

To je všecko – a pak žít

jako člověk plný, celý,

sít jsi uměl, uměj žít,

za motýly pusť své včely!

To je všecko – a pak žít,

nechť se sebe více ztměli

dnové tvojí, osamělý

když jsi, verše psát a pít.

Checht mou jizbou, hon a spěch,

vichr třese okenicí,

číš se chví mi na ústech.

Máte pravdu, pekelníci!

Checht mou jizbou, hon a spěch...

Kráse, lásce vítězící

přípitek můj s klidnou lící –

Dvanáct hučí s věží všech!