Sylvestrovská ballada.

Celý večer neprosvitly

černé mraky září hvězd;

všude mráz a tma jak v pytli,

a v tom temnu kolem mlýna

lká a úpí Meluzína,

že až uchu teskno jest.

Skulinami u okenic

žalostný ten větru kvil

jak se mísí v cinkot sklenic,

v smích a výskot drsných hlasů

hýřících jak o pospasu

sylvestrovských kratochvil!

V starých přátel dobré shodě

u mlynářů živo je

jako nikde na hospodě:

kol se zubí plno tváří,

a tam ladí muzikáři

krky své i nástroje.

Podál v koutě u komína

mlynářová, sličný zjev,

pokradí jen ruce spíná.

Jak to lká a stená zvenčí!...

a ten rámus není menší –

jistě že to boží hněv!

Obrátil se mlynář k ženě

a tak zpívá po půli,

po půli dí rozjařeně:

„Cos tak smutna, ženuško má?

vždyť já přece zůstal doma,

abych byl ti po vůli.

Chceš-li, já ti odpřisáhnu,

že dnes – jaká výhoda! –

paty přes práh nevytáhnu.

Hle, mně kyne nové mládí:

tu jsou moji kamarádi

a můj dům je hospoda.

Jenom ty bys také trochu

měla býti vesela

v společnosti ostrých hochů;

dnes nemáme zapotřebí,

aby kolem našich lebí

vládlo ticho kostela.

Nuž, buď smutku dáno vari...

že to úpí v komíně? –

aj to rok se loučí starý.

Nech ho stenat! tu máš sklenku!

na ten mrazný vítr venku

zapomeneš při víně.

Zapomeneš, i co ran ti

mlynář ještě namele...

holá, páni muzikanti,

ruce k dílu, spusťte skočnou –

nyní na smír tančit počnou

rozvadění manželé.“

A on jako v žití máji

s ní se točí do kola

a pak sklenku podává jí.

Ona pije, v smích se nutí

a pak sedá bez pohnutí

bledá jako mrtvola.

A co dál se po pijácku

řve a hřmotí ve mlýně –

rafij táhne na dvanácku;

a ten rámus není menší,

a ten vítr úpí zvenčí

pořád teskněj v komíně.

Bože, Bože, co to bude?...

ženu potěš, dobračku! –

Před ní tmí se všecko všude,

hlava klesá níž a níže

a ta její mdlobná tíže

tluče špaček po špačku.

Znova mlynář shlédnuv k ženě

ke stolu se obrací

a tak mluví přitlumeně:

„Ticho, chaso, chceš-li chápat

okamžitý dobrý nápad

k velkolepé lekraci.

Hle, rok starý za pár minut

bude všecek utuhlý

do vetchého roucha svinut

a pak složen hluchý, němý

s radostmi a nářky všemi

jednou pro vždy do truhly.

Nuž tím rokem udělejme

fantasie procesem

moji starou: v necky dejme

ji, jak třeba k doby slávě,

a až bude půlnoc právě,

na dvůr v nich ji odnesem.

Beztoho mě v starém roce,

abych nepil, strašila,

že mi umře na vánoce:

nuž ať poznám, jak mi bědné

duši bude, až se zvedne

nad ní s křížem mohyla.“

Skončil mlynář – žena dříme...

vítr fičí v komíně...

„Ticho, ať ji nezbudíme!“

A on sáhl k dveřní klice

a dva šli a do světnice

nesou necky ze síně.

Tichý jásot na vší tváři –

nikde muk a nikde cek –

vše se tlačí ke mlynáři,

pomáhá mu polehýnku

nejdřív polštář a pak žínku

ukládati do necek.

Půlnoc táhne kvapem blíže.

Mlynář – ó těch nápadů! –

dává ještě místo kříže

dlouhou lžíci v ruku její

a teď – dvanáct! – odnášejí

na dvorek ji do chladu.

Jizba prázdna... jak se mrazem

náhle plní!... se stolu

cosi v kapkách crká na zem,

a ten vítr kvílí, kvílí,

jakby někdo v tuto chvíli

tuhl v chladnou mrtvolu!

Zpátky nyní přihnala se

rozjařená společnost

a s ní hluk a výskot zase;

mlynář jásá podnapilý,

že tak pěkně sprovodili

starý rok už na věčnost.

„A teď spusťte, hudebníci,

píseň, v které zaniká

vichrů nářek skuhrající:

máť má žena tvrdé spaní;

nezbudí-li mráz ji ani,

ať ji zbudí muzika!“

Brzy druh jak na turnaji

předčí druha v povyku,

až se stěny otřásají.

Mlynář zatím k dveřím zírá,

ale nikdo – kýho výra! –

nechce bráti za kliku.

Divná věc to! – mlynář náhlo

vylít’ skokem ze dveří...

cos jej stále na dvůr táhlo –

ach, tam jeho hezká žena

dosud v sen je pohřížena –

ani zraku nevěří.

Za ním v patách spělo mlejnem

něco hostů, velice

postrašených předtuch hejnem;

a teď všichni tělo její

honem z mrazu odnášejí

do teplounké sednice.

A když s beder těžké necky

na podlahu spustili,

pocit hrůzy pojal všecky,

ztichla hudba, jak když utne:

výraz její tváře smutné

byl i v smrti spanilý!

Mlynář nazpět zavrávoral –

ach, ten její siný ret

býval druhdy jako korál,

ach, a nyní z oka její

svou jen viděl beznaději

na se – slzou – vyhlížet.

Darmo, darmo rval si vlasy,

proklínal zlou skutečnost,

i svůj život na vše časy:

jeho žena, kvítek jarý,

jak ten rok se, smutný, starý,

odebrala na věčnost.