SYLVESTROVSKÝ PŘÍPITEK

Já nešel s jinými, vždy šel jsem sám

K Ultima Thule.

Jak zrna růžence teď probírám

Dny uplynulé.

Já stavěl Vzdoru Babylonskou Věž –

A ironický

Jsem býval zpozdilec a blázen též,

Však básník vždycky.

Ideál neřestí, jež tělo rve,

Mne k pádu svedl –

A Prometheus, vlastní srdce své

Jsem při tom jedl.

Já na pranýři žluč jsem popíjel,

Žíznil jak v pekle,

Já jenom nepřátely v žití měl,

Urputné, vzteklé.

Já prolezl jsem všemi doupaty,

Kde ďas se šklebil,

A Šebestián, šípy proklatý,

Jsem světec nebyl.

V snách žil jsem stále, ale žitím šel

Tak jako v transu.

Don Quijote byl jsem, ale nenašel

Jsem svého Pansu.

Já Schlemihl byl, jenž chimérický stín

Honiti nechce,

Jak pavouk v šerou síť mne s nudou Spleen

Vždy lapil lehce.

Má číši, topasem ať v tobě mok

Plá, zlato ryzí!

Slyš, bije orloj, mrtev je zas rok

A navždy mizí.

Má číši, chci tě do dna vyprázdnit

Vstříc budoucnosti...

Rci, komu budeme teď v počest pít?

Neřesti? Ctnosti?

A čeho budeme teď vzpomínat

V ilusi klamné?

Svých lásek zhynulých? Či slávy snad,

Jež minula mne?

Ne, nepřátelům budu nyní pít

Číš tuto žhavou,

Ať plvají i dále na můj štít!

S krvavou hlavou

Chci projít životem vždy všemi štván

A zápasiti,

Chci, abych deptán byl a potírán

Do konce žití.

Já prohrávat chci, nikdy vítězit –

A věren sobě,

Chci posléz' všemi zapomenut být,

Sám spát v svém hrobě!