SYMBIOSA.

Jsem jako lišejník vyrostlý v pusté skalní krajině,

přirostlý pevně celým tělem k rodné půdě své.

Daleko široko vymřelo všechno. Já zde jedině

bez přátel žiji. Vítr jen mne na koncerty zve.

Hluboké jízvy památky bouří nedávných, jsou v tělo moje vryty.

V nich hostím, živím, napájím tři houby parasity.

(Nepřišly najednou: Jedna po druhé se z černých lesů zvedly

a zákeřně mne v spánku nočním přepadly,

boj o mé tělo dlouhý, nerozhodný svedly,

v němž kvetoucí mé tváře zsínaly a uvadly.)

A nyní všechny z mojí krve pijí

a v míru ozbrojeném na mém těle žijí.

Ta první s kloboučkem rudým, přišla lichotně

a úsilně se vpila do všech mojich cev.

K ní modlil jsem se, žárem jejím zmámen, bigotně

a pro ni prolil jsem svou mladou, čerstvou krev.

O svěžest mou a sílu, Vášeň zlá, mne oloupila,

do krve zředěné mi jedu vlila.

A za ní přišla bolest a jed mi ze žil vystřebala

a půli těla pravou Vášni vyrvala a sobě přisvojila,

na líce svadlé těžké brázdy vyleptala

a Dobrotivá, z nálad chorobných mne vyhojila.

Jest celá černá, má přísný, zachmuřený vzhled,

mrazivě studená jest, chladí jako led.

Poslední, Láska, podobná lilii bílé, v srdci usedla.

Přinesla s sebou vůni lesů, vzdechy žalářů, šepoty zahrad stmělých,

písně rtů dívčích a steny z bojišť. K rtům mým pozvedla

kalichovitý klobouček, přetékající vínem odvážných a smělých.

A nyní všechny tři z mé krve pijí

a v míru ozbrojeném na mém těle žijí.