Symfonie.

Žil malíř, boží slávy svit

mu hořel kolem skrání,

ten barev tóny vyslovit

chtěl krásu mojí paní.

Neb krása jde záhonem lilií,

jde plna balsamické vůně,

a na světě jednou kdo spatří ji,

ten věčně po ní stůně.

Vzal pro tu svatou krásu její

nach západů i hvězdy v reji

i kouzlo pověstí,

stkal barvy z vůně, z nebes jasu –

však nesmrtelnou onu krásu

přec nemoh’ nalézti.

Žil pěvec, boží souzvuk pad’

mu v duši žhoucí plání,

ten slovem tónů malovat

chtěl krásu mojí paní.

Neb krása jde záhonem lilií,

jde plna balsamické vůně,

a na světě jednou kdo spatří ji,

ten věčně po ní stůně.

Však pro tu hudbu řeči její,

v níž andělských harf tóny spějí

a zefýr šelestí,

a pro rhytmické dechu vlny

on souzvuk tónů kouzla plný

přec nemoh’ nalézti.

Já snivý básník, láskou jat

se chvěji bez ustání,

slov barvami chci vyzpívat

teď krásu svojí paní.

Neb krása jde záhonem lilií,

jde plna balsamické vůně,

a na světě jednou kdo spatří ji,

ten věčně po ní stůně.

Leč schvácen velkou krásou její

jen milostí se smutnou chvěji

a zmírám bolestí:

ó, Madonno má, souzvuk tónů

v tu velkou milosť, v které tonu,

mi nelze nalézti!