SYMFONIE LETNÍ NEDĚLE.

Chrám sluncem zalitý se bílou vlnou třás’,

zpěv zvonů kovově bil do modravých výší,

varhany duněly a slavný jejich hlas

zněl jako příboj moře, jenž se neutiší.

A lidé zpívali... V laskavém objetí

zář slunce spjala všecky, muže, panny

i ženy ubité, padala na děti –

a hymnus chrámem chvěl se rozpoutaný –

Nezpíval lidí ret, však jejich srdce tím

a rytmus nezahřměl to naučené sloky,

dík životu to tryskl nadšením

v obrovský příval, v slavný, ve široký –

A jak bil zvonů tón, jak varhan proud se lil

ve vonný kadidla dým, sladce opojivý,

zpěv lidských srdcí všecko zatopil,

bezmezný, veliký a v prudkém vzplání živý:

„Ó díky Tobě, Pane, za každý Tvůj dar,

za úsměv slunce Tvého, noci rozzářené,

za plody jeseně i sladké květy jar,

za duhy nádheru, když nad zemí se sklene,

ó díky Tobě, Pane, velký, jediný,

náš otče laskavý a velký hospodáři,

za lesů šumění i za vod hlubiny,

za slova našich rtů i za zřítelnic záři,

za modré výšky hor, za lány zrající,

za stromy hovořící měkce haluzemi,

za slzu radosti, když stéká po líci,

za modro oblohy, za matku naši zemi –“

Jen jeden tenký hlas se vrýval řezavý

jak nabroušený nůž v proud velkých díkůvzdání:

„Ó slepci zmámení, jimž mlžné záplavy

zrak tíží zkalený a břímě šíji sklání!

Jsou prázdná nebesa a mrtvy fantomy,

nadarmo srdce chví se zpěvem, varhanami,

jen snem je ten, jenž tvoří, věčný, vědomý,

jen vy zde vyrůstáte, prokletí a sami!

Co v barvách vykvete, už voní západem,

zmar píše písmo svoje do každého těla,

jen chvíli spíjí zrak se formy souladem,

je vše jen hřích a stín a bída roztesknělá –“

A vylét’ v proudu slunce řezavý ten hlas

jak okřídlený šíp a chvěl se vysmívavě –

Byl svět jak píseň jedna, plný velkých krás,

ve světle ležící a v nádheře a slávě,

až v dálky zjasněné se vlnil žita lán,

až v obzor rozléval svou rozšumělou krásu,

plál jako bledé zlato, máky rozrýván,

a zpíval píseň země miliony klasů:

„Buď život pozdraven, jenž velký, bez mezí,

buď život pozdraven, jenž svatý jest a jeden,

jenž nad okovy hrobů slavně vítězí,

jenž z příze nepoznané čarovně je spředen,

jenž proudí v míze stromů, v krvi lidských těl,

v přívalech slunečních i v kolotání světů,

jenž bude na věky, jenž od věků se chvěl

v plodech i myšlenkách i vodách, šumu květů –“

A druhý onen hlas se ztratil docela

v té písni nehynoucí – – Jako mladá žena

v šumu a světla proudech země ležela,

krásná a nádherná a sluncem oplodněná.