SYMFONIE LETNÍHO DNE.

To byl letní den!

Jitro jako sen,

stráně, hvozdy, chata,

samá pára zlatá,

vše volalo ven!

Kolem ptačí ples,

a my vešli v les,

z modré jeho tůně

jaký chlad a vůně

dál až do nebes!

Slunce zlatý žeh

stál na cestách všech,

nahé, strmé skály

lačným rtem jej ssály,

s ostružinou mech.

Květ však se ho bál,

schoulil se a spal,

vedrem tím se nudil,

až jej náhle zbudil

hrom ohlasem skal.

Hrom a blesků svit!

Kam se, drahá, skrýt?

Ve vichřici hluků,

ve orgii zvuků,

kde najdeme skryt?

Chví se kmen a list,

rachot, hukot, svist,

země v prachu plášti!

Duní vše a praští

z doupat, slují, hnízd.

Démonů sbor snad

boří mračen hrad,

stem klikatých ramen

v okna vrh mu plamen,

hřmí do jeho vrat?

V rumy hrad juž kles,

ohlasem zní les,

v hajného my chýši

tulíme se tiší,

v srdcích žár a ples.

Kol nás blesků řež,

polibků však též

stejně tolik prší,

až to v zracích srší,

líbat, líbat spěš!

Jak sta hřebců cval

bouř juž prchla v dál,

temně hučí z dálky,

ryk vzdálené války

hasne v klíně skal.

Vyjdem, v zeleni

strom i osení,

sta brillantů v luhu

s květy splítá duhu

v jednom záření!

V perlách hoří stráň.

Vedle skráně skráň,

jdeme lesem, polem,

jaká svěžest kolem!

K zdroji pít jde laň.

Ruku v ruce jdem,

život je nám snem,

jdeme v tichém plesu;

již se kouří z lesů,

cítíš, voní zem?

Mračno, tmavá zeď,

padá níž, ó hleď!

v azurovém moři

velké hvězdy hoří –

Svatvečer je teď!

Krásný letní den

prch nám jako sen,

s nocí, písní splývá,

kterou slavík zpívá,

již lká vlny sten.

Jestli vše to snad

bude se nám zdát,

jak den v noci stinné

hudbou teprv splyne! –

Rychle, pojďme spat!