SYMFONIE LUNY.

Cynthie, své čílko nevěsty

pozvédáš z mraků stříbro házejíc

na střechy, stromy, stráně, na cesty,

na náměstí a pustých do ulic.

Rci, komu jas tvůj kouzelný se lije?

Svět celý dříme noci na klíně,

spí dláto, štětec, struna poesie,

rci, komu svítíš, cudná bohyně?

Spí všecko, dítě matky u prsu,

spí leknín v tůni, růže na trsu,

spí myšlénka ve hlavě tvůrčí tajně

a jenom tvůj svit kouzelně a bájně

se rozlívá v tom prázdnu bez hrází,

nad kterým srp tvůj snivě vychází.

Tvůj smavý svit jak čarovně se klade

na dřímající dívky ňadro mladé,

zda život lásky pučící v něm tuší?

Či, luno, ty jsi tmavé noci duší,

tak smavou, snivou, plnou snů a světla,

jež, svět kdy dříme, noci z klínu slétla

a hledá sobě sourodé kol družky?

Tu stříbrným se prstem dotýká

čel dítek a tam skráně básníka,

a nemohouc jí najít, na podušky

své slzy klade, perlí zářné stužky?

Ó kněžno, pověz, komu svítíš, komu?

Nač stříbrem obléváš štít černých domů?

Nač do věže se vkrádáš okýnka?

Nač na poupata ťukáš zlehýnka?

Svět ztratil duši – přeludů víc není,

svět dlouhé je a mrtvé, pusté snění,

jdi, zavři rychle stříbrný svůj zrak

a ráda buď, když zhltí tebe mrak!

Však silnějším jen vzplála světlem luna

a její paprsk chvěl se jako struna,

a jeho cudný, etherický běl

jak tichá hudba toto ke mně děl:

„Ó nech mne, mám též upomínky svoje,

proč chceš mi bránit, by v nich svit můj žil?

Nechť prázdný svět a hluchý, bez úkoje,

byl krásný jednou, dokud znal svůj cíl!

Já honila svou září Najad sbory,

jich zrazovala faunům úkryty,

a naslouchala, jak zlekané hory

pod kentaurů se třásly kopyty!

Já Elfům hedvábné jsem sítě předla

a Pukům houpačky jsem strojila,

do hradu branky bludné pěvce vedla,

vždy zhasla v čas, a září hojila

všech milujících srdce raněná,

jich vzdechů stříbrná jsouc ozvěna.

Ó sladké časy, ještě v rokoko

kdy lidé byli vážní na oko,

však potají ku lásky sladkým hrám

tím častěji šeřil stříbrný můj plam,

při maškarádách k bujarému tanci,

při serenadách svůdné ke romanci.

Teď svět je žalář – lidé v něm jsou psanci.

A v prázdno svítí jen můj čistý květ,

a pouze kocour ježe černý hřbet

se plazí jako hříšné svědomí

a s okapů se houpne na stromy;

neb stráže kroky temně zvučící,

neb lampář chvátající ulicí,

a ticho, ticho, – jako hřbitov svět.

Já svědkem byla čarovnějších dnů,

a proto zář má plná je tak snů,

a proto nech mne pláti, vždyť tvá píseň

je zcela jak ten kouzelný můj svit,

jenž láme se tak tiše o štít domů...

Svět kolem tebe dál svou honí tíseň,

chce každý pouze užívat a žít,

a víš sám, v posled komu zpíváš, komu?

Jak luna z noci, z duše píseň skane

a neptá se, kdo v srdce zavře ji,

zda anděl míru nad hroby s ní stane,

či u života hlučných veřejí.

Jeť luna jako píseň v lidské žití,

ta musí plát a píseň musí zníti.