Symfonie vichrů.

Od točen síly vzruch a svěžest nesu,

je v zmalátnělé žíly země vlívám.

Svým dechem sáhnu v harfu starých lesů

a zvěsti jara vítězící zpívám.

Jak memento tvou okenicí třesu

a spárem kančím v země klín se vrývám.

Žhnu jihu polibky, ve vášně plesu

žár slunce vlíbám zimou skřehlým nivám.

Jsme vzdušní oři, již kopyty tepem

leb země, která se jak děcko chvěje

v hře naší, v tanci zoufalém a slepém.

Ó velké hlasy! V moře beznaděje

vás vítám stejně ze všech úhlů světa:

Cos vždycky ve vás klíčí, zrá i vzkvétá!