Symfonie živlů.

Jak z mraků měsíc já z propasti temna

se nořím a se směju slunci vstříc,

má duše stoupá z květů, vůně jemná,

a z lesů šumu, řvaní lvic.

Jak titán tryskám z jícnu hor a z temna

a hvězdám házím rubíny své vstříc,

v prs přírody má síla šlehá jemná,

zrá hrozen, plane křídlo mšic.

Mé peřeje se valí mořem z temna,

jak padaly by s boha sněžných kštic,

má v blescích hoří plocha přetajemná,

on zhlíží tam svou líc.

Já vztáhnu křídlo, houknu hromem z temna,

se valím, ether, v dráhy vlasatic,

dnes vichřice a zítra píseň jemná

se přes violy vznášejíc.

Vy vladaři! Jak vy já povstal z temna,

cos z vaší síly plá mi v zrak a líc,

jen slza má dí, bohu výtka jemná:

Nic z ničeho jdu v nic!