SYMFONIE ŽIVOTA (1)

Večery napojené steskem a lahodou.

Tajemné hlasy mámí tě šeptajíce.

Melancholická flétna vzlyká nad vodou,

stříbrné pěšiny putují do měsíce.

Rosa a slzy, vzdechy a slastné vanutí,

šum vody, rozbité vrby, vonící jetel.

Však rudě je popsáno nebeské klenutí

a obzor zachvívá se praporci světel.

Zde těsná a chudobná je dětství idyla,

rostoucí v uličkách, u řeky, v šeru.

Však na dosah ruky se výheň rozlila

tam za rodnými políčky na severu.

Lákala mocně plápolná severní zář

a slibovala rozhořelým nebem:

Zde nový život dá vám bohatý hospodář,

oči vám prosvětlí, nasytí vás chlebem.

Tvrdý je krajíček, šerý je domovský svět.

Šli jedni s povzdechem, jiní rádi, tak rádi.

Kam jste se rozprchli – k hutím a do šachet,

do fabrik – z dětství pradávní kamarádi?

I na můj krajíc padal uhelný drobný prach,

i na mladé čelo ponurý stín si léhal.

Když pohled rozdychtěný bloudil po stránkách,

do knížek se starou moudrostí plamen šlehal.

Ach, verše burcující v plamenném zášlehu,

ach, školská moudrost v dýmu zatopená!

Zde sirně dýmají haldy na břehu,

rachotí hutě, verkovní vláček sténá.

Minulost dávná – skutečnost horká a dunící.

Jdou z knížek stíny, vybledli homérští reci.

Ale zde vidím havíře pospíchat ulicí,

ale zde vidím hutníky z vysokých pecí,

bratry své z dětských let, bratry své robotné,

plemeno hameráků rodiny jedné –

Jak tvrdnou staré věty hebké a lichotné,

jak všecka krása studených učeben bledne!

Zapírá mladý muž, v co věřil drobný hoch.

Sám se sebou se hádá, vrásku v tváři.

V úsměšku odprýskává zlato svatých soch

a papírově zašustí květiny na oltáři.

Svár mladých let ti hlavu omámí.

V půlnoční hodině vidina horká se rodí:

jít do dalekých světů bludnými cestami,

zem novou hledat na ztracené lodi.

A zase zaduní vzdorné a radostné fanfáry:

Udeřit železnou ruku, co hrdlo stiská!

Svět podlý zahyne, zahoří vítězné požáry!

Po dlouhém otroctví jsou nová rána blízká!

Zpěv bije mi v nervech, prudký a vznícený.

Zpěv souzvučný mi celou bytost zchvátí.

Vždyť žiji jeho spád... mám stejné kořeny –

a jeho vzdor jsem léta cítil zráti –

Půl v zášlehu jasném, půl v hořkostech, ve stínu,

jak v panské milosti žil domek robotnický –

V plamenech hutí, v dýmu zčernalých komínů

rostlo mé mládí... zachvěl se osud lidský.