SYMFONIE ŽIVOTA (2)

Polnice zazněly, hlas rozeřval se zlý,

šly pluky v srbskou zem a jiné v polská bláta.

V krvavém dýmu vaše věty uhasly,

tvář vaše vybledla i touha rozepjatá.

Zač hynuli jste v rozstřílené krajině?

Dech velké naděje vám zlomený vzlyk ovál.

A u nás, v černé zemi, v slavném Těšíně,

surový Gero ortel pro nás podpisoval.

V ten čas, kdy těžce bila ruka kovová,

vy mladá srdce, vás jsem držel ve své dlani.

Jak sladce zavolala píseň domova!

Ach, dodnes cítím jasný proud a teplé vání.

Ne, snůškou bledých mrtvol není minulost.

Naděje povznese, byť skeptický hlas mučil.

Z rozrytých lavic klene duchový se most,

váš mladý pohled, chlapci, učitele učil.

Mozkem se rozbušily jasné údery,

je světle a mladistvě v té šeré klase.

Jen nebýt nikdy nevolníkem litery!

Lavice, tabule ať živě rozehrá se!

Ten jara závan, opojný a zvučící!

Na černé tabuli jsou řádky, cifry, jména.

Jsem zase ve třídě, před první lavicí,

a slova formují se, rychlá, rozdychtěná.

Jde jaro za jarem, jdou léta ztesknělá,

naděje mnohá vadne, listí za jeseně.

Když vráska za vráskou se ryje do čela,

tím světlem unášen jsem znovu okouzleně,

a vidím chlapců řady, dívčí profily,

světýlko z jejich očí znovu ve tvář bije

a znovu počítám, čím život zjasnily

těch mladých lidí rozlety a fantasie.

Ten příval rozkošný, když mysl přetéká!

Být vlnou v pohybu, svůj osud družně splítat!

A chápu usmířen: Toť život člověka,

sám sebe rozdat druhým, jiných život chytat.