SYMFONIE ŽIVOTA (3)

Náhoda, sudba? Nepoznané síly,

co rozpřádají lidských běhů niť,

do rukou drobný kahan položily

a poručily: „Posluž tak a sviť!“

Kahánek bědný – možná jenom bliká,

snad málo oleje je nalito.

I havíř s kahancem svým ve sloj vniká

a nemudruje; příkaz praví to.

Ať tak či onak. Jdi a začni zase.

Omluvu chabou osud neslyší.

Přec poctivě ta ruka pozdvihla se,

by udržela kahan ve výši.

Jdou léta horkým rozechvěná vírem,

do chorých spánků bije těžký žár.

Hodiny nakloněné nad papírem:

proud chytit, dát mu podobu a tvar!

Čím uhelná zem zápasí a sténá,

čím zachvívá se na obzoru lán,

ať chytí na mžik věta rozkřídlená,

ať rytmus popěvku je rozhýbán!

Chodil jsem s vámi, lidé mého kraje,

za dlouhých toulek, v měkkém stmívání,

váš osud zvlněný v mé hlavě zraje,

omámí, rozteskní a poraní.

Ach, vyslovit vzdor lidí tvrdě štvaných,

polibků něhu, vášeň objetí!

Vyslovit palčivost slz vyplakaných,

ach, chytit bouř, co zemi proletí!

Mrak černý Kuby Sršáňa mne žene,

Kubíček dotkne se mne zlehýnka,

na prahu šedé chaty rozbořené

měkce se dívá teskná Polinka,

postavy odbojné i provinilé,

Poštulko, Karolino – zejména

ty, lehkovážný Blažo Potěšile,

mých bláznivých let hlavo vznícená.

To život byl, když bubliny jsem chytil?

To život byl i se vzlykem a snem?

Byl chabý kahan můj, však přece svítil

pro srdcí potěchu – jak uměl jsem.