SYMFONIE ŽIVOTA (4)

Cesta se záludně stáčí,

zahrozí průrvou a srázy,

kovová ruka tě k zemi tlačí,

zasyčí plazi,

zastav se v úpalu léta,

zašeptej tichými slovy,

před tebou nad srázem roste, zkvétá

strom jabloňový.

Nad těžkým života rmutem

růžová zasvítí pěna.

Radosti, ve víru zlém a krutém

buď pozdravena!

Omámen poutí a žáry

na vonném oblaku pluješ,

životu potichu za jeho dary

přec poděkuješ –

Za zemi v modravé páře,

za květy, velebné zrání,

za štěstí snědého hospodáře

v žit požehnání,

za hory dumavé, lesy,

co se nám ochranně klenou,

za jiter úsměvy pod nebesy,

noc rozsvětlenou,

za nových objevů divy,

rozmachy, údery, plány,

za hudby rytmus – i zádumčivý

i rozjásaný,

za sladký katarakt lidský,

za dary něhy a síly,

mudrců věty, co heroicky

svět přetvořily,

za velké sny, touhy smělé,

za barvy, svítivý příval,

za sloky básníka rozhořelé,

co do tmy zpíval,

za ruky oddané stisky,

za těchu v hodinu trudnou,

za koutek přátelský, teplý, blízký,

řeč nezáludnou,

a nejvíc srdce mé vděčí,

moci ty tvůrčí i sporná,

Lásko, ty nad všecka božstva větší

a divotvorná,

opojný plameni v máji,

v podzimku ohníčky v zraku –

Sviť, jiná světla ať zhasínají,

i za soumraku.