SYMFONIE.

Jest nitro lidské burná Symfonie,

jež světy disonancí v sobě kryje,

neb v něm též tisíce se vášní vzpírá,

a jedna druhou zabíjí a svírá.

O válčí citů v něm jak v Symfonii,

když tympany v Alegru hromem bijí,

zvuk pozaunů když vichřivě se nese,

a houslí pláč když v Largu k hvězdám pne se.

A v bouři té se valí život, láme, hyne,

jak Finale, když v gradacích se k dominantě řine; –

ó Tvůrce, rci, zda srdce Tvoje bije,

slyšíš-li niter lidských Symfonie?! – – –