Sympatie.

V tu chvíli, kdy lid do vsi se hrnul,

v baráčku zašlém poblíže cesty

mladý se život, docela mladý

se světem tímto pro vždycky loučil.

Slabounká žena v posteli chudé,

průhledné ruce na prsa tiskla,

oči jí hasly, rty se jí chvěly,

okamžik ještě a bude po všem.

Před rokem právě z vězení přišla,

ach, byl to tehdy deštivý čtvrtek!

Na prahu matka zdrcena stála,

v náruč ji chytla, do jizby vedla.

A to se všechno proto jen stalo,

že ji žid zmámil, penězi spletl

a že když potom hanba už řvala – –

však víte přece, co se tak stává.

Z vězení přišla, krvavé vrásky

na čele bílém dál jí však plály

a nemoc při tom v prsou jí rostla.

Zač taký život! Smrt stokrát lepší!

Zástupy kolem baráku ječí,

nemocná sebou na loži hnula,

jas čistý šleh’ jí z hasnoucích očí

a ústa něco šeptají měkce.

V tom vetchá matka, jež vedle stála,

nahnula hlavu a ptá se dcery:

„Co pak si přeješ srdéčko moje?“

– „Otevřte okno!“ – zašeptla dcera.

„To nesmí býti, vždyť mráz tam šílí,

srdce by tobě slaboučké uštknul.“

Dcera však na ni upjatě hledí

a šepce znovu: „Otevřte okno!“

Zástupy venku divoce křičí,

jek jejich letí mrznoucím krajem

a matka vetchá, křižujíc čelo,

po špičkách kráčí k nízkému oknu.

Okénko vrzlo docela tiše

a vlna křiku do jizby vpadla.

„Ach, moji bratři!“ – nemocná šeptla,

zavřela oči a bylo po všem.