Symposion.

V době mládí s druhy veselými

číš jsem prázdnil, růže ve vlasech,

mnohá pravda frašnými co rýmy

v masce fauna skryta v sladký spěch

zvlnila má ňadra a v tom jimi

nadšení žár šleh’.

Pozděj v jizbě svojí nad knih stohy

ustaranou ukláněl jsem tvář,

hledal jinde pravdu, nové bohy,

opuštěný světem samotář.

Býku lže jsem odvážně sáh’ v rohy,

vrh’ mu v oči přesvědčení zář.

Nyní tich i bez knih o samotě

vyhaslý zrak upírám již v zem,

po radosti, práci, po životě

stíny táhnou, znám je, tiše sem.

Co nebylo v myšlénce ni hmotě,

vyrůstá mi snem.

To je pravé symposium duchů,

můj k nim sedá jako plachý host,

ne víc cizinec, v jich tichém ruchu

stejně s příštím vítá minulost,

a co nyní splývá k mému uchu,

věř mi, toho pro věčnost je dost!