Syn horníkův.

Jsem ze starého, hornického rodu;

toť šlechta práce, na kterou jsem hrdý,

můj děd a praděd v hojném potu brodu

již v Kutné Hoře kámen trhal tvrdý.

Já na kolébce usmíval se ze sna,

když otec v noci moje zlíbal líce,

než pojala jej dolů jáma děsná,

v níž pracujících bylo na tisíce.

A v poledne jsem přede dveřmi čekal

a ulicí se díval v srdce tluku,

šat otce špinavý mě nepolekal,

a zčernalou jsem líbával mu ruku.

To život trudný pro chleba byl skývu,

víc v temnu země nežli v denním světle,

já rostl v hocha, sílil ku podivu,

a otec děl, mé hladě vlasy světlé:

„Jdi, studuj, to je vše, co dát ti mohu,

jsem chud, ty úděl lepší měj a větší,

jdi, vlasti svojí služ a svému Bohu,

pros za mne též, neb žiju v nebezpečí.“

Teď po letech jsem přijel do Příbrami:

můj otec raněn polomrtvý leží,

jej z dýmů, kouřů vyvezli ven z jámy,

a z hlavy drahé potůčkem krev běží.

V tmu jedovatých výparů a plynů

své pro soudruhy v peklo jámy spěchal

a nepomyslil: Snad v té výhni zhynu –

svůj život že tam málem za ně nechal.

Tož hrdost náhle pronikla mě svatá,

když v šatě kněze, v šatě řeholníka,

co ruka moje v jeho byla spjata,

jsem sedl k loži práce mučedníka.

A v svaté úctě líbal jsem mu tváře

a hleděl k otci jako k svému vzoru

a druhý den, hned za červánků záře

jsem na modlitbách na Svatou spěl Horu.