Syn jeden v otcovskou se náruč vrátil

Syn jeden v otcovskou se náruč vrátil

a pravil: „Otče, vždy jsem viděl tebe

a vždy jsem věděl, šate můj a chlebe,

že střežeš mne, a díkem jsem ti platil.“

V tom přišel druhý syn – dech se mu krátil –

a sípal: „Neviděl jsem záři nebe,

ve chmurných stínech ztratil jsem i sebe,

dech pusté noci naději mou zvrátil.“

Den hasl, tichý večer se již šeřil,

a hvězd se rozjiskřilo na tisíce,

a náruč otcovská oběma kyne,

kol obou ve stejné se lásce vine:

„Buď vítán ty, který jsi více věřil,

buď vítán ty, který jsi trpěl více!“