SYN MĚSTA.

Dnes, město mé, och, dnes to vím,

jak do hlubin těla i duše jsem tvým!

V očích mi hoří tvá světla, i v nich jsou výkladní skříně,

a zmatkem tvým jsem opilý

jak po dobrém, šumivém víně.

Tvé orchestry v krvi mi řinčí, tvé reklamy v srdci mi planou,

a já už nemám duši ustaranou,

protože se svým úsměvem, se svýma nohama

jsem taky krásná reklama

pro továrnu boží.

Já nevím již, město mé, kdy jsme si pohlédli do očí;

však bylo to, jako když srdcem mi zatočí,

spatřil jsem lidi a domy a nebe

a tebe,

a nyní mne neseš jak milostná řeka –

je tisíc dní před námi, a každý na něco čeká,

a já už nikomu na světě nezávidím,

protože oči mé vstaly dnes z mrtvých

a já tě vidím.

Nezávidím ti, markýzi rokokový,

protože ty už nejsi, a já jsem živý a nový,

a ve mně tisíc zvonů na poplach života zvoní.

Nezávidím ti kočár se čtyřmi bílými koni,

mám boty z hověziny, a jdu si hřmotně a těžce

v krásné rovnováze

po své dráze,

po padesáté severní rovnoběžce.

Ni tobě nezávidím, sladký Tintoretto!

Snad v Benátkách jsi viděl líbeznější léto,

a pod mladou modří oblohy, když z jantaru byl den,

snad bylo krásné objímat ramena nahých žen.

Já miluji však těžce, jako těžce žiji.

Každý den jest nepřítel, s nímž o lásku se biji,

a do mých polibků a do mých plachých snů

valí se kotouče dýmu z ohromných komínů.

Ale já vidím věci, kterých tys’ neviděl:

radost a bolest v zástupu, útoky tisíců těl,

elektrické měsíce, svítící do ulic,

železné ptáky v oblacích, stesk rovných kolejnic,

bláznivé oči rychlíkové lokomotivy,

– hleď, to jsou naše zázraky a divy,

a já si zpívám chválu z plných plic.

Och, jak mne večer hladí po žehnoucí tváři!

Des Esseinte, ty starý voňavkáři,

jenžs’ umřel na pižmo a levanduli!

My zatím na Transatlanticu ke všem čertům pluli,

čichali jsme svět a polýkali saze,

a nyní je nám blaze,

že píšeme rok devatenáct set dvacet

a přistáli jsme v Praze.

Och, bláznivé večerní město! Jaká to závratná jízda!

Jedeme bezednou nocí, vesmír nám na cestu hvízdá,

země je rukou boží vržený míč –

a my jsme tu stisklí a poplašení

– život je věčné, tajemné dění,

a my jsme uprostřed všeho, taky vášnivý proud,

sami sebe neznáme,

sami na sebe čekáme

a jdeme se obejmout.

Město, co bylo bys beze mne!

Jsem hlubinou tvého spánku a úsměvem tvého dne,

ty srdcem mým biješ a hrdlem mým mluvíš

a beze mne s nocí se nedomluvíš,

jsem kus tvojí duše a kus tvého masa,

jsem tvoje skutečnost, jsem tvoje krása,

stiskni mne, pozři mne, a já vím,

že zítra se znovu narodím.