SYN MLYNÁŘŮV.

U Vltavy, tam mezi vrbami

Pod skalinou malý mlýnec leží;

Hučí divá řeka pod kolami,

S jekotem jenž kolem skály běží;

Smutně zní té řeky hluk,

Jako lesních rohů zvuk.

Nad zroseným, mrtvotichým hájem

Stojí měsíc s zesinalou tváří;

Mdle se lesknou jedle v jeho záři,

Pookřílé nově vzešlým májem;

Smutně vichr lesem zní,

Jako píseň pohřební.

Tam nad lesem visí mlhy šedé,

Jako truchloroušky v mrtvých kobce;

S ními tihnou stíny šerobledé,

Hvězdy tuhnou co světlušky v hrobce;

Kol panuje těžký sen.

Syn mlynářův, spí i ten?

O ten nespí! Mílka jeho dřímá,

Tíše, tíše dřímá v rakvi černé;

Lůžko ouzké tisové objímá,

Mrtvol chladný dívčiny nevěrné;

Sklesla noc, jí zašel den,

Dlouhý, dlouhý spí teď sen.

Syn mlynářův přede mlejnem sedí,

Při řece kde se kol skály vine;

Skrze slzy na měsíček hledí,

Ouplný jenž hustou mlhou plyne.

Smutně zní té řeky hluk,

Jako lesních rohů zvuk.

Z šedé mlhy měsíček vystoupá,

Teď po dráze jasnobledé plyne;

Hle lodička po vlnách se houpá,

Proudné víry bez ourazu mine;

Černá rakev strmí z ní,

V níž sen dlouhý Mílka spí.

Syn mlynářův s Mílkou k hrobu jede

Po vodě, v níž Lůna lesk svůj hází;

K hrobu ji jen v noci šerobledé,

Lůny svit při pohřbu doprovází;

Vlnky jasné plynou s ní,

Šepcí píseň pohřební.

Mlynář přede mlejnem smuten sedí,

Ozářený světlem Lůny jasné;

Skrze slzy na měsíček hledí; – –

Až, kdy z jitra Lůny světlo shasne,

Temná vlna hlasně zní,

Syn že s Mílkou v řece spí.