Syn národa

Byl podezřelý dávno: jezdil na Rus

a na Krymu měl villu, za choť Rusku.

Byl učený, a řeči jeho plamen

jak zažehoval davy! Nic se nebál

a nehrbil se před velebou trůnu.

Byl pevný, zlata lesk naň neměl moci

a zhrdal třpytem titulů a řádů.

Takový člověk je buď blázen velký

neb nebezpečím státu. A tak válka

když rozestřela přes říš dračí křídla,

byl jat a před soud postaven a souzen

a odsouzen (dřív, nežli jat byl) – k smrti.

Pak zaváhala Vídeň. Usmrtit ho?

Smrt jeho sboří poslední snad mosty

od trůnu k Čechům, již ho mají v lásce.

Na frontách teď již desertují houfně,

jak potom? – Orel dvouhlavý ho pustil.

A za krátko říš shnilá rozpadla se,

a Volnost! vzkřikla utýraná Praha.

Stál v čele vlády, snil, že k vládě, moci

se pozvedne zas porobený národ

v svém vlastním státě. Ale v temných děrách

již zmítalo se záští, plné jedu,

koupených duší, drzých hebrejčíků

a šiřitelů zkázy. Našlo ruku,

chlapeckou ruku, vtisklo zbraň v ni zhoubnou

a syčelo jen: Nepřítel, hle, lidu!

A ruka stiskla – výstřel třesk’, leč střela

cíl minula. A přece stihla srdce,

jež zaplakalo lítostí a bolem.

Šel do ciziny sloužiti své vlasti.

A než se vrátil, srazili ho s výše,

kde vysoko čněl. Překážel až příliš.

Jen stát a národ stále! A co strany?

Chtěl, aby jazyk cizáky nám rvaný

teď celým státem plně zněl a volně,

a v domově svém Čech byl vskutku doma.

Hlas týraných od pomezních hor, dětí

i matek pláč, sluch zraňoval mu stále,

i chtěl jej ztišit. Je kdy na to všecko?

Teď radit se jen, co má žito platit,

jak mzda být velká, jaká ještě místa

a úřady si vymyslet, by všechněch,

kdo lační po nich, splnila se touha.

A tak šel do řad zas jak prostý vojín.

Leč v postavě té přímé dál tu žije

svědomí národa, sen všech, kdo smutně

se dívávali k bělohorské pláni

osmého listopadu, kdo se chvěli

nad knihou dějin od let probuzení

o naši řeč a národ, v chvílích stesku

se těšíce jen vidinou let příštích,

a v srdci jásot, ale slzy v očích,

den pozdravili volnosti a slávy.