Syn plnící a slibující.

Ne snad kdo mi říká: „Pane, Pane!“

Spolehaje na sliby a řeči plané,

Ne kdo slibuje: leč ten, kdo činí vděčně,

Co káže Bůh,

Můj bude druh

A u Boha radovat se bude věčně. – –

Dva syny otec jistý měl

A jednomu z nich takto děl:

„Jdi, synu milý, jdi mi na vinici mou,

A dělej, co tam třeba, s pílí horlivou!“

Syn ale otci ihned na to řek’:

„Já nechci – práce tvá mi není vděk!“

Než zatím v krátké době

Syn tento usmyslil sobě;

A že mu vzpoury proti otci bylo žel:

Jak otec byl mu velel, na vinici šel.

A otec k druhému též synu vece:

„Jdi, synu milý, jdi mi na vinici mou,

A dělej, co tam třeba, s pílí bedlivou!“

Syn tento řekl otci: „Půjdu, pane!

Vše, co mi kážeš, jak chceš, hned se stane.“

Než, ač byl připověděl, nešel přece. –

I který z těchto synu dvou

Se lépe řídil vůli otcovou?

Vy však, jižto učni mými slouti chcete,

Vždy vše čiňte se synovskou ochotou,

Což a jak vám Otec káže řečí mou:

A tak pokoj dušem svojim naleznete!